Buben

Jako základu hudby se od nepaměti využívalo rytmického doprovodu klacků, dutých kmenů, chřestění kamínků apod. Za základ hudby raného středověku můžeme považovat bubínek v kombinaci s melodickým nástrojem. Zvuk bubnu je vyvolán chvěním napjaté blány, pro jejíž výrobu se používala kůže domácích zvířat. Jednotlivé nástroje se pak od sebe lišily především tvarem korpusu, velikostí blány a mechanismem pro její napínání, tedy ladění. Hrálo se zřejmě jak paličkami, tak rukou. Na dobových vyobrazeních vidíme nejčastěji dvojici malých bubínků přivázanou u pasu hráče, nebo velký vojenský buben pověšený u levého boku. Setkáváme se rovněž s tamburínou, která je někdy potažena kůží (většinou však bez možnosti napínání) a doplněna plíšky a rolničkami, které se při úderu rovněž rozezní. Jako dalšího rytmického doprovodu písní se používaly rolničky na řemení připevněné k různým částem těla a další dřívka, plíšky a podobné předměty.

My pasáčci vepříků nejčastěji používáme buben z kozy Amálky, drhlo, rolničky, triangl a jen občas tlučeme hlavou do zdi.